PRVNÍ HOŘE - Achtung, Sultan!
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jako ostatně každá vlna nějakého hudebního žánru je tedy i současná móda garážového retra zaplavena mnoha padělky, plagiáty, kapelami bez větší hloubky a životnosti. Člověk pak v záplavě nových skupin musí hodně hledat, aby narazil na opravdu zajímavý soubor, který upoutá buď originalitou (ať zvukovou či kompoziční) anebo alespoň líbivými neotřelými skladbami tak, jak je tomu právě u švédské čtveřice MANDO DIAO. Tato kapela právě vydává své druhé album „Hurricane Bar“, u kterého sice nemůže být řeč o nějaké originalitě, ale které je plné odlehčeného pouličního retro rocku dokonale navozujícího nostalgické nálady.
Přenesme se tedy zhruba někam na počátek 70-tých let, do doby, kdy probíhají poslední operace války ve Vietnamu, do doby, kdy díky aféře Watergate přišel Richard Nixon o prezidentské křeslo v Bílém domě, do doby kdy, naivní vize hippies již vzaly dávno za své a veřejnost se utápí v deziluzi a zejména do doby, kdy se New York definitivně stal hlavním centrem veškerého kulturního dění. Andy Warhol už je dávno ikonou a je k vidění na veškerých významných banketech. Okolo něho se združují v klubu Max Factor všelijaká cáklá individua od intelektuálů, básníků, hudebníků po prosté vyžírky, povaleče a feťáky. Svět ještě neobjevil punk, ale v klubech už se hraje syrová hitová muzika (tzv. garážový rock), která je protipólem do krajností zacházejícímu hard rocku (hlavnímu proudu), kterému se částečně (tedy jen některým kapelám) později díky stále složitější struktuře skladeb a narůstající délce začalo říkat art rock. Vraťme se tedy ke kapele MANDO DIAO, která je sice o něco méně hlasitá než původní spolky, ale díky svému citu pro líbivé melodie a příjemné písničky představuje kombinaci takových new yorkských kapel počátku 70-tých let s o něco starší vlnou kapel rekrutujících se z řad londýnských MODS (frajírci z bohatých rodin, obvykle studenti Univerzit, oblečeni podle poslední módy – v jejich případě módy poloviny 60-tých let, huliči avšak striktní odmítači alkoholu, výborně organizovaní, arogantní vůdči všemu konformnímu a zejména fanoušci raných THE WHO a ROLLING STONES).
Švédové MANDO DIAO nahráli album, které pro mě představuje opravdovou retro rockovou lahůdku prostou závažnějších hluchých míst. Nostalgická nálada, lehce zastřený zvuk a tří minutové písničky s jasnými melodickými linkami plné různých vícehlasů a archaických kytarových postupů a mini sólíček, to je přesná charakteristika celého dílka. Na „Hurricane Bar“ se jako dokreslení atmosféry několikrát objeví i hammondy, ale to hlavní, o co jde, je výrazná melodie. Největší hitovkou je svižná „Down In The Past“, při které si dokážu představit dusno a pot ve vzduchu v některém z narvaných newyorských klubů či tančíren. Jak už jsem zmínil album je plné výborných skladeb, tak třeba „Clean Town“ si nic nezadá s rétorikou Marka Bolana z T-REX, „You Can´t Steal My Love“ je posmutněle užvaněnou skladbou jak od THE STROKES, za „White Wall“ a „All My Senses“ je zas rozpoznatelný génius smutného hrdiny JOHNY THUNDERSE (toho, jenž s kytarou i spal), který po rozpadu jeho NEW YORK DOLLS táhne z posledních sil káru svých THE HEARTBREAKERS, aby bylo za co koupit heroin.
Nedokážu odhadnout životaschopnost této mladé kapely, ale faktem zůstává, že album „Hurricane Bar“ patří vůbec k tomu nejsvěžejšímu, co může momentální vlna spuštěná před 4-mi lety kapelou THE STROKES, nabídnout. Pro mne osobně jsou co do počtu povedených skladeb MANDO DIAO zajímavější než samotní strůjci zájmu o tuto muziku – THE STROKES.
Svěží písničkový retro rock je v mnoha ohledech zdařilejší než u strůjců zájmu o tuto vlnu – THE STROKES. Album „Hurricane Bar“ je oslavou tří minutových skladeb a obsahuje mnoho výborného materiálu.
8,5 / 10
Bjorn Dixgard
- zpěv, kytara
Gustaf Norén
- zpěv, kytara
Carl Johan Fogelklou
- basa
Samuel Giers
- bicí
1. Cut The Rope
2. God Knows
3. Clean Town
4. Down In The Past
5. You Can´t Steal My Love
6. Added Family
7. Annie´s Angle
8. If I Leave You
9. Ringing Bells
10. This Dream Is Over
11. White Wall
12. All My Senses
13. Kingdom And Glory
14. Next To Be Lowered
Give Me Fire (2009)
Never Seen The Light Of Day (2007)
Ode To Ochrasy (2006)
Hurricane Bar (2004)
Bring ´Em In (2001)
Vydáno: 2005
Vydavatel: Capitol / EMI
Stopáž: 51:20
Produkce: Richard Rainey, Mastering: George Marino
Studio: Recording at Cosmos Studios Stockholm, Mastering at Sterling Sound Studios
Dobry rock neni nikdy zly, ale teraz vazne, lepsie ako The Strokes to neni. Pohodove melodie a skladby vhodne presne na piatocek. Naj. skladba: You Can't Steal My Love
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.
Šíleně plodný oneman projekt, Aaron Edge se utrhl ze řetězu s sází jednu desku za druhou. "Agglomeration" je třetí z letošních již pěti alb. A překvapivě to drží slušnou kvalitu. Pokud tedy máte rádi dusivý sludge doom s výbuchy disonantního šílenství.
Hulváti z Jura sú takí naši DARKTHRONE: o pol generácie mladší a s koreňmi v grinde miesto blacku, no doživotne verní metalovej klasike (s čoraz hrubším zvukom). „Kromaňon“ a „Abeceda nenávistí“ sa zapíšu do zlatého fondu. Zbytok asi nie, čo vôbec nevadí.
Oproti EP "God Made Me An Animal" ubral Greg Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale i skupina jako celek, na nekompromisnosti, objevují se více i zpěvné a melodické polohy, nicméně je to stále hodně nasraný a uřvaný post-hardcore té nejvyšší kvality.
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.